Hned na úvod si ujasněme důležitou věc: to, že nejsem nalíčená a nejsem moc upravená, neznamená, že jsem chudá a že nemám peníze. Znamená to jen, že stále utrácím peníze za jiné věci, jako je kino, knihy, divadlo, a fyzický vzhled pro mě není to nejdůležitější. Kdybych si měla vybrat mezi knihou a šaty, vždy bych si vybrala knihu. Dělám práci, která mě baví, vydělávám dobře, ani moc, ani málo, mám toho na normální život dost.
Na druhou stranu nemám problém s upravenými a nalíčenými ženami – pokud se vám to líbí a dělá vám to radost, jděte do toho.
Moje motto je: dělejte cokoli, co vás činí šťastnými, pokud tím neublížíte jiné lidské bytosti nebo neuděláte něco zlého. Takže ráda vidím nalíčenou a upravenou ženu, ale sama se nerada líčím, protože to neumím, vidím to jako ztrátu času. I když já nemám problém s ostatními, ostatní mají asi problém se mnou a tam je ten problém.
Celý svůj dosavadní život jsem snášela ty vyčítavé pohledy, hlavně když vcházím do butiků a obchodů, protože prodavačky, jakmile mě uvidí normálně oblečenou, bez podpatků a nalíčené, si myslí, že nemám peníze a nebude se mnou otravovat vůbec. Nevím, jestli je vám ten pocit povědomý, ale já ho mám už dlouho, ten opovrženíhodný pohled a koukání od hlavy až k patě a skenování toho, co mám na sobě…
To by mohlo být v pořádku, když jsem byl chudý student, ale teď si poctivě vydělávám na chleba, takže si můžu dovolit drahé věci. Abych byl upřímný, ten pocit odmítnutí a nicoty mě pronásleduje, kdykoli vstoupím do luxusního salonu, obchodu nebo butiku. Necítím se pohodlně, protože nevypadám jako oni, cítím se méně hodnotný.
Nyní se dostáváme k hlavnímu příběhu. Rozhodla jsem se zkrátit konečky, protože mi vlasy narostly, abych je trochu osvěžila. Cestou do práce se otevřelo nové kadeřnictví, tak jsem se chtěla podívat, jaké jsou ceny, hned po cestě, co ne… Protože jsem nikde neviděla ceník, rozhodla jsem se zeptat, kolik by stříhání vlasů by stálo.
Pokračování na další straně