Znovu a znovu každý den vařím polévky k večeři, které jsme mívali jako děti v dětství, znovu se na stole objevila miska sušenek.
Co cítím jako první – hrůzu. Byla nezávislá, celé tři roky po smrti otce chtěla žít sama. Chápu ji – maminka si poprvé v životě ve svých osmdesáti letech dělala, co sama chtěla. Tenhle zatracený virus moji matku zlomil – dva měsíce doma udělaly své a její psychika se zhroutila.
Teď je mi líto tohoto křehkého vesmíru, lásky a něhy. Moc dobře chápu, jakou cestou spolu jdeme. Opravdu chci, aby pro ni byla tato cesta šťastná – s její milovanou dcerou, v teple a pohodlí. S domácími koláči a masovými kuličkami. To ostatní je mámě jedno…
Nyní mám doma třiaosmdesátiletou dceru a jsem šťastná, že mi Bůh dal příležitost učinit její západ slunce šťastným a můj budoucí život klidným, bez duševních útrap.
MAMI, DĚKUJI, ŽE JSI SE MNOU. ZŮSTAŇ PROSÍM CO NEJDÉLE…
(Podle Mily Millerové)