Aniž bych cokoliv dopředu řešila, stačil mi jeden den, s jedním balíčkem.
Balení obsahovalo punčocháče, pantofle s nápisem „Pro nejlepší babičku na světě“ (dárek od mých dětí), teplý župan s košilkou a z nějakého důvodu i povlak na polštář. Maminka si balíček zabalila sama.
Teď v mém domě žije již tři týdny stará čtyřletá dívka. Hubená, se sněhobílým drdolem na hlavě, v bavlněných punčocháčích s harmonikou na kotnících. Jde chodbou, tiše se šourá v teplých pantoflích, opatrně se zastaví na prahu a zvedá nohy vysoko, překračujíc neviditelné překážky.
Usmívá se na psa na chodbě. Slyší neviditelné lidi a hlásí mi od nich denní zprávy. Je plachá a hodně spí. Opatrně kouše do čokoládové tyčinky (čokoládu jí dávám neustále do pokoje) a pije čaj, hrnek drží oběma rukama – jedna ruka se jí třese.
Strašně se bojí, že ztratí snubní prstýnek z vyhublé ruky, neustále ho kontroluje. Najednou vidím, jak je stará a bezmocná. Prostě se pustila, uvolnila se a přestala si hrát na dospělou. A úplně, absolutně, ve všech maličkostech mi svěřila svůj život. A vůbec nejdůležitější pro ni je, když jsem doma. Když vejdu z ulice, vydechne tak úlevně, že se snažím dlouho neodcházet.
článek pokračuje na další stránce….