Mírný provokativní úsměv se dotkl jejích rtů.
– Nech mě projít, námořníku! – ona řekla.
A pak muž viděl, že za ní byla stejná Hollis Mainel. Žena měla 40 let a šedivé vlasy schované pod ošuntělým kloboukem. Byla baculatá a její silné nohy se sotva vešly do bot s nízkým podpatkem.
Dívka v zeleném obleku již odešla. Cítil, jako by se rozdělil na dvě části, tak silná byla touha jít za dívkou, ale tak hluboké byly jeho city k této ženě, která se pro něj stala velmi blízkou osobou. Stála na místě. Její bledá, kulatá tvář byla jemná a inteligentní a oči jí srdečně a láskyplně zajiskřily.
Neváhal. Jeho prsty sevřely kopii knihy, která je seznámila. I když to nebyla láska, bylo to něco velmi cenného, možná ještě lepšího než romantické city. Čtvereček přes ramena, zasalutoval a podal knihu ženě, i když v něm proběhlo zklamání.
„Jsem poručík John Blanchard.“ A vy musíte být slečna Hollis Mainel? Jsem tak ráda, že jsme se konečně setkali. Mohu vás pozvat na večeři?
Žena se usmála.
„Nevím, co tím myslíš, synu,“ odpověděla. – Mladá dáma v zelené bundě, která právě prošla kolem, mě požádala, abych jí tuto růži připnul na kabát. A ona řekla, že když mě pozveš na večeři, pak ti budu muset říct, že na tebe čeká v restauraci přes ulici …
Zdroj:storyfox.ru