Příběh z východoslovenských Bijacoviec, kde měla rodina zesnulého Františka († 66) slyšet klepání z hrobu, znovu otevřel jednu z nejtemnějších otázek lidské historie. Je vůbec možné, aby byl člověk pohřben zaživa? Přestože dnes působí podobné představy jako horor, minulost ukazuje, že takové případy skutečně vyvolávaly reálné obavy.
Od legend po děsivou realitu
Strach z předčasného pohřbení byl obzvlášť silný v Evropě během 19. století. První zmínky však sahají mnohem dál. Už v 5. století se objevuje příběh východořímského císaře Zeno, který měl upadnout do bezvědomí a být pohřben v mramorovém sarkofágu. Podle legendy se později probral a volal o pomoc, ale jeho prosby zůstaly nevyslyšeny. Ačkoliv historici tuto událost považují spíše za mýtus, ukazuje, jak hluboko byl tento strach zakořeněný.
V 19. století se v novinách objevovaly zprávy o exhumacích, při nichž byla těla nalezena v polohách naznačujících zoufalou snahu uniknout z rakve. Někteří tehdejší vědci dokonce uváděli, že až jeden z 200 pohřbů mohl být předčasný, což však dnes nelze spolehlivě ověřit. Téma proniklo i do literatury – například Edgar Allan Poe ve své povídce „Předčasný pohřeb“ popsal tuto hrůzu s mrazivou přesností.
Vynálezy proti noční můře
Obavy vedly k nečekaným technickým řešením. Už v roce 1791 si nechal Angličan Robert Robinson instalovat do rakve skleněný panel, aby bylo možné sledovat případné známky života. O rok později si německý vévoda Ferdinand von Braunschweig-Wolfenbüttel nechal vyrobit rakev s trubicí pro přívod vzduchu a speciálním zámkem, který šlo otevřít zevnitř.
článek pokračuje na další stránce…