“To tedy ne, bylo nám řečeno, že kupujeme dvou chlapců!” “Ano, Berta a Ernieho! “Souhlasil syn.” Hm, u některých samců se to těžko pozná, však víš “informovala mě (opět se sarkasmem).
Nyní už se shromáždila kolem ještěrky celá naše rodina. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se ze situace vytěžit to nejlepší. “Děti, to bude krásný zážitek,” oznámil jsem. “Budeme svědky zázraku zrození nového života.” “Odporné!” Ječeli všichni. Všichni jsme zírali na pacienta.
Po velkém úsilí se objevilo něco jako malinká nožka, která však za okamžik zmizela. “Nedělá moc velké pokroky,” poznamenal jsem. “To malé je ve špatné poloze”, šeptla manželka zděšeně. “Táta něco udělej!” Naléhal syn.
“Dobře, dobře.” Štítivě jsem natáhl ruku a chytil nožičku, když se zase ukázala. Jemně jsem za ni zatáhl. Zmizela. Zkusil jsem to ještě několikrát se stejným výsledkem.
“Mám zavolat pohotovost?” Zeptala se nejstarší dcera. “Možná by se jim to podařilo lépe než nám” Vezmeme Ernieho k veterináři, “řekl jsem smutně. Syn si v autě položil klec na nohy a šli jsme.
“Dýchej zhluboka, Ernie, zhluboka dýchej,” naléhal syn na ještěrku. Veterinář si vzal Ernieho do ordinace a zkoumal malé zvířátko pomocí lupy. “Co myslíte, doktor, císařský řez?” Navrhoval jsem znalecky. “Velmi zajímavé”, šeptal si pod vousy.
“Pan a paní Novákovi, mohu s vámi na chvíli mluvit soukromě?” Polkl jsem a kývl na syna, aby šel ven z ordinace. “Bude Ernie v pořádku?” Zeptala se manželka. “Ale ano, bude v naprostém pořádku,” ujistil nás veterinář.
Pokračování na další straně…