Máte nějaké léky? Nemohla jsem se nezeptat. Něco máme řekl a ukázal mi malou domácí lékárnu. Staré prošlé prášky, připravené k vyhození. Žena se probudila. Dotkla se holčičky čela. Otočila se a uviděla mě. Podívala se na mě takovým prázdným pohledem.

Kde je Anton? Přišla k sobě a bála se o syna. Řekla jsem, že jsem sousedka. Zeptala jsem se, co se stalo jí a dítěti. Ona řekla, že je ji špatně od žaludku tak jsem ji pomohla vstát.

Ta žena se jmenuje Anja. Je mu 26 let. Vychovala ji babička, která zemřela na tuberkulózu, když bylo Anje 15 let. V 16 letech dostala práci v obchodě a v 18 se zamilovala do chlapa, který jí slíbil, že si ji vezme. Když otěhotněla, zmizel. Pracovala až do posledního dne těhotenství a vybírala peníze. Věděla, že není nikdo, kdo by jí pomohl.

Když byl Antonovi měsíc, nechala ho samotného v bytě a šla uklízet. Potkala dalšího muže, který jí slíbil, že si ji vezme. Historie se opakovala. Znovu porodila, byla zase sama. Nyní s dalšími dvěma hladovými ústy. Majitel obchodu, kde pracovala, ji po druhém porodu znásilnil a vyhodil. Tohle všechno mi řekla, když jsme čekali na sanitku.

Tu noc jsem nespala. Přemýšlel jsem. proč žiju? proč jsem taková? O rodiče se nebojím, nevolám jim. Nikoho nemiluji. A nelituji toho. Šetřím si peníze, už toho mám dost. A nemám je za koho utrácet. A pak do mého života vstupují cizí lidé s neobvyklým osudem, lidé, kteří nemají co jíst.

Ráno mi Anton nechal přede dveřmi talíř palačinek a odešel. Stála jsem s talířem v rukou a jeho teplo jako by mě oživovalo. Chtěla jsem všechno najednou – brečet, smát se, jíst palačinky.

Kousek od budovy je malé nákupní centrum. Šla jsem a koupila spoustu oblečení pro holku a kluka. Koupila jsem i deky, polštáře, spodní prádlo. Jídlo, vitamíny. Chtěla jsem jim všechno koupit. Cítila jsem se potřebná.

Od našeho setkání uplynulo deset dní a začali mi říkat teta Rita. Anja se nechala zaměstnat jako truhlářka. Jejich životy se od našeho setkání změnily.

I ten můj se změnil. Začala jsem volat rodičům. Modlia jsem se za nemocné děti. Nechápu, jak jsem tak mohla žít tolik let.

Teď každý den utíkám z práce domů. Vím, že na mě čekají. A víc než to – brzy všichni společně pojedeme do Archangelska k mým rodičům. Koupila jsem všem jízdenky na vlak.

Pochopila jsem – nemám pro co jiného žít, kromě nich.

 Nedovolte, aby vás život v něčem míjel , jako je ten můj. Mysli na čas!“