Příběh o pejskovi se mezitím dostal i k jednomu ze studentů nebohého profesora, který byl odborníkem právě na plemeno akita. Rozhodl se jet vlakem na nádraží Shibuya, aby se na vlastní oči přesvědčil o pravdivosti legend.
Přišel a Hačika našel tak jako obvykle – čekat. Z dálky ho začal sledovat, a když se z nádraží vydal pryč, šel rovnou za ním. Hačikó vyrazil za profesorovým bývalým zahradníkem Kuzabarem. Právě ten mu o celém příběhu poskytl chybějící detaily a potvrdil jej.
Navždy v srdcích lidí
Krátce po této schůzce vyšla v Japonsku zpráva o tom, že v zemi existuje jen 30 zdokumentovaných čistokrevných psů akita a Hačikó měl být jedním z nich. Bývalého studenta tento čtyřnohý domácí mazlíček natolik zaujal, že o něm napsal několik článků do novin. Jeden z nich vyšel v roce 1932 a Hačikó získal slávu v celé zemi. Lidé z celého Japonska cestovali na vlakové nádraží, aby na vlastní oči viděli toho nejoddanějšího pejska. Stal se symbolem loajality a až jakými talismanem štěstí.
Přibývající léta se však zrcadlila i na zdraví pejska, ale ani to nepřerušilo jeho denní rutinu. Devět let a devět měsíců chodil na nádraží každý jeden den a čekal. Lidé si k němu přisadávali a s dojetím sledovali jeho neoblomnou naději, že svého pána jednou uvidí. Hačikův příběh skončil 8. března 1931, kdy byl ve věku 11 let nalezen na ulici mrtvého. Vědci až do roku 2011 nebyli schopni zjistit příčinu jeho smrti. Potom se shodli na tom, že Hačikó měl pravděpodobně rakovinu a infekci v těle. V žaludku mu našli i čtyři špízy, ty však vyloučily z příčiny smrti.
Jeho úmrtí se dostalo na stránky všech médií po celé zemi. Zpopelnili ho a pohřbili hned vedle hrobu svého majitele. Znovu byli spolu. Jeho kožešinu navíc zachovali, vycpali a dosud se nachází v tokijském národním muzeu. Pes má v Japonsku hned několik soch. Jedna z nich stojí právě na nádraží Shibuya, kde denně vítá miliony cestujících. Další sochy jsou také v rodném městě Hačiká či před zemědělskou fakultou Tokijské univerzity.