„Dali mě na gynekologické oddělení, protože jsem se nikam jinam nevešla,“ říká. „Ale ani já jsem se tam moc nevešla: právě jsme se vrátili z dovolené, byla jsem opálená a zdravá a byla jsem tam na pokoji se staršími ženami po hysterektomii. Slyšel jsem lidi, jak si šeptají: ‚Tady je ta paní, která má šest dětí.‘“
O dvacet tři týdnů později se Janetino břicho zvětšilo, až si myslela, že by se mohlo ještě zvětšit. „Kdysi jsem tam ležela a zírala na všechny ty lokty a kolena, které mi vyčnívaly z břicha,“ říká.
„Pamatuješ si na ty Beanoovy karikatury bojů?“ říká Graham, 64. „Přesně tak to vypadalo.“
Nejprve bylo cílem dosáhnout 23. týdne těhotenství, kdy by děti mohly mít šanci na přežití; pak to bylo 25, pak 28. Nějak to Janet dotáhla na 31 týdnů a stále se to počítá. „Všichni zaměstnanci nemocnice byli opravdu nadšení, ale jsem si jistá, že kolem mě bylo mnoho lidí, kteří si nemysleli, že mám velkou šanci vzít si domů šest dětí,“ říká.
Ráno po císařském řezu byl Janetin pokoj klidný, ale mimo něj byly v plném proudu hektické přípravy. „Bylo zapojeno tolik lidí. Byl tu tým pro mě a tým pro každé miminko. Všechny dovolené byly zrušeny – dokonce zavřeli oddělení.“ Janet měla celkovou anestezii a první otázka, kterou se zeptala, když přišla, byla: „Jsou naživu?“
Překvapivě to bylo: šest dívek o váze mezi 2 lb 1 oz a 3 lb 8 oz, první zaznamenaná šestinedělí v historii, která přežila. Prvních 48 hodin bylo kritických. Nemluvňata byla nemocnicí označována – nyní musí krmit nenasytnou celosvětovou chuť na novinky – jako miminka číslo jedna, dvě, tři, čtyři, pět a šest. V jednu chvíli nemocnice vydala prohlášení: „Dítě číslo dvě dává důvod k obavám.
„To je pořád rodinný vtip,“ říká Janet. „Říkáme, že od té doby dává důvod k obavám!“
Dítě číslo dvě byla Luci, která dnes pracuje jako letecká stewardka; Číslo jedna, Hannah, je učitelkou na základní škole; Číslo šest, Jennie, provozuje retro cukrárnu v Leedsu; Číslo tři, Ruth, je recepční. Číslo pět, Kate, pracuje v HR; a číslo čtyři, Sarah, je na mateřské dovolené ze své práce v lékařském středisku: před čtyřmi měsíci se jí a jejímu partnerovi Kieranovi narodila první z další generace Waltonů, dcera (jak jinak?) jménem Jorgie.
Dnes je většina sester shromážděna v domě svých rodičů ve Wallasey: Hannah je jediná, kdo tam stále žije, ale čtyři její sestry bydlí v okruhu několika minut jízdy. „Předpokládám, že je to trochu jako mít pořádnou párty,“ říká Luci.
„Všichni spolu vycházíme opravdu dobře,“ říká Ruth. „A my všichni milujeme být Jorgie tetami.“
Za pár měsíců to bude první svatba v šestinedělí, kdy se Ruth provdá za Roba: všechny její sestry jsou seřazené jako družičky a je spravedlivé, že tisk bude moci pořídit fotografie.
V průběhu let bylo s dívkami z Waltonu spousta fotohovorů. Jejich první narozeniny; jejich první den ve škole; jejich první den na střední; jejich 18., 21., 30. narozeniny. Při mnoha příležitostech vpustili do svého života televizní kamery, stali se tématem dokumentárních filmů a souhlasili s různými reklamními smlouvami, aby umožnili Grahamovi, malíři a dekoratérovi, vzít si v prvních měsících a letech volno, aby pomohl s mamutím úkolem vychovávat šest stejně starých dětí. Ale i přes to všechno, a to i přes občas intenzivní mediální tlak, zůstali nohama pevně na zemi a soustředili se na výchovu svých dcer. „Byla jsem rozhodnutá, že nás nikdo nebude přesvědčovat, abychom je oblékali stejně, protože jsem chtěla, aby to byly individuality,“ říká Janet. „Dokonce i když začali chodit do školy a nosili uniformu,
Pomohlo to, že Janet je organizovaná. „Vždy jsem byla praktický a rozumný typ člověka,“ říká. „Ale jako každá matka, byly dny, kdy jsem si říkala, jestli to zvládnu.“ Když se nemluvňata poprvé vrátila domů, místní úřady zajistily mateřské sestry – ale zvláštní bylo, jak říká, čas, na který se s Grahamem nejvíce těšili, byl každý večer čtyřhodinové okno, kdy byly samy. A nikdy nedovolili mít šest dětí, aby je připoutalo k domu. „Každý jsme tlačili dvojitý kočárek a každý jsme měli dítě v papoose,“ vzpomíná. S přibývajícím věkem dětí byla jedna z nejtěžších událostí na vyjednávání rodičovský večer ve škole. „Vzala jsem si notebook, do kterého si vše zapsala, protože jsme mohli mít až 36 rozhovorů a nebylo možné si vše zapamatovat,“ říká.
Vyslechnutí příběhu svých rodičů o tom, jak to zvládli, zjevně fascinuje jejich dcery, které jsou nyní přibližně ve stejném věku, jako byl Janet, když se narodily. A teď má Sarah Jorgie, všichni jsou ohromeni víc než kdy jindy tím, jak to Janet a Graham udělali. „Vždy jsem svou mámu obdivovala, ale teď ji obdivuji víc než kdy jindy,“ říká Sarah. „Je dost únavné starat se o jedno dítě, a to nás měla šest.“
Janet mezitím říká, že je těžké popsat radost, kterou má z Jorgie. „Starat se jen o jedno dítě,“ říká, „se mi zdá úžasné.“
Zdroj:theguardian.com