Všechno šlo dobře, Marina dostala práci, Vadik šel do Shabashki, také přinesl nějaké peníze. Brzy se v rodině objevilo dítě. Tady to všechno začalo. Vadik začal pít víc a víc. Žili spolu tedy několik let. Špatné geny manžela se přenesly na syna. Začal mít astmatické záchvaty. Lékaři jen krčili rameny, že se to nedá vyléčit, jde o dědičné onemocnění, jehož příčinou byl alkoholismus otce. Lékaři Marinu obvinili, že se provdala za alkoholika.

Mišenkovi bylo předepsáno nouzově inhalovat, pokud astmatický záchvat znovu začne, a byla mu udělena invalidita. Léky byly zdarma od státu. Vadik začal těžce pít, začal flámovat. Začal k Marině zvedat ruku a vytřásat z ní peníze poté, co vypil svou. Neměla nikoho, na koho by se mohla obrátit o pomoc a podporu. Dívka byla sirotek, žákyně sirotčince. Tiše snášela všechnu šikanu svého manžela, protože neměla kam jít. Nemohla všeho nechat a odejít s nemocným dítětem v náručí neznámo kam.

Osud ale vše rozhodl po svém. Jednou, v krutých zimních mrazech, se opilý Vadik vrátil domů, sedl si k odpočinku na lavičku, usnul a umrzl. Marina ovdověla, v náručí měla malého syna. Nemohla pracovat jako předtím, protože Míša mohla každou chvíli dostat útok. Z ubytovny ji nevyhnali, ředitel toho litoval. Se synem tedy přežila se skrovným invalidním příspěvkem. 

Šla do práce, když bylo Míšovi už 10 let, osamostatnil se. Chlapec doprovázel matku do práce, staral se o domácnost. Mladá žena se ale o syna velmi bála, co když se mu něco stane. A ten kluk byl moc chytrý, vždycky ji uklidnil a řekl, že si vydělá nějaké peníze a koupí si nové oblečení, protože to staré je úplně obnošené. Marina se při pohledu na svůj odraz v zrcadle dokonce zasmála. 

V poslední době na sebe nedávala pozor, vše, co vydělala, utratila za jídlo, oblečení a boty pro syna. Bylo těžké nést celý den na nohou těžkou tašku, ale co dělat, jiná práce v jejich vesnici nebyla. Rozdala důchody všem starým lidem, přišla na zastávku a začala čekat na svůj autobus. A vzpomeňte si, jaký to byl dobrý den. Jakou radost udělala starému Trofimychovi, jak se radoval on v domnění, že on sám dosáhl zvýšení důchodu. 

Najednou k Marině na autobusové zastávce přistoupil naštvaný soused, který se chystal navštívit svou dceru. Ljudmila Ivanovna byla první drbna v jejich vesnici. Abych utratil čas, oslovil jsem Marinku na autobusové zastávce a začal jsem jí vyprávět nejnovější drby a fámy. Ptala se na svého syna, jestli došlo k nějakému zlepšení. Marina zavrtěla hlavou. Ano, a podělila se se stařenkou o svou zprávu, jak potěšila Trofimycha. A že si teď myslí, že mu tento stát zvýšil důchod. 

Závistivá a zlomyslná stařena se jen ušklíbla, že její syn je postižený, ona sama je chudá jako kostelní moucha a pomáhá cizímu starci. To vše řekla ze závisti, protože kdysi dávno, v mládí, se jí líbil vznešený a pohledný Nikolaj Trofimovič. Dokonce se ho pokusila vzít pryč od jeho ženy, ale nevyšlo to …

Autobus jel nahoru, Marina odjela a zbavila se otravného společníka. Jak šel čas, Marinka rozdávala penzi a neustále Trofimychovi hlásila několik účtů. Starý muž byl velmi pohostinný, neustále dával horký čaj a sušenky. Drbna Ludmila se ve vesnici dlouho neobjevila. Chvíli zůstala s dcerou. 

Když se právě vrátila do vesnice, hned všem zazvonila, že ta bláznivá pošťačka dala svůj plat bezcennému starci a on si peníze vzal, nestyděl se a věděl o nemoci jejího syna. Dokonce se začalo šuškat, že jsou milenci, ale lidé se jí začali otevřeně smát. Trofimych zřídka vycházel z domu, nevěděl nic o tom, co se ve vesnici říká. Jednoho dne ale stejně musel do obchodu s potravinami. A právě tak se s ním Ljudmila setkala. 

Ano, a řekl, jak se nestydí kupovat výrobky za peníze jiných lidí. Starý muž se zmateně podíval na klebetnici a pak se zeptal, o jakých penězích mluví. Babička se dokonce třásla vztekem. Začala křičet, že to jsou peníze, které mu dává ta hloupá pošťačka. Ty, o kterých si myslí, že má vlastní doplňky. A on, bez skrupulí, bere tyto peníze postiženému dítěti. 

Starý muž tiše kráčel dál. Znal Ljudku a nevěřil jí. Ale když mu Marina příště přinesla důchod, zeptal se přímo dívky na to, co mu řekly drby. Dívka přiznala, že jen chtěla udělat něco hezkého. Pak propukla v pláč. Ale Nikolaj Trofimovič se na ni za podvod nezlobil. Přistoupil k dívce a objal ji. Pak se zeptal, jestli mluví pravdu o jejím synovi. A proč nikdy nic neřekla? Marina řekla, že si nerada stěžuje. 

Už se chystala odejít, ale Trofimych ji nechtěl pustit a pozval ji na čaj. Nad šálkem voňavého čaje vyprávěla dívka dědečkovi o svém nelehkém osudu. Starý muž byl šokován tím, co slyšel. Bylo mu velmi líto soucitné dívky, která byla připravena vydat to poslední. Přemýšlel, jak poděkovat Marině. A vzpomněl si. 

Najednou Trofimych vstal a odešel do jiné místnosti. Odtud vyňal starou a vybledlou ikonu svatého Mikuláše Divotvorce. Předal ji Marině se slovy, že jde skutečně o zázračnou ikonu. Jeho rodina to předávala z generace na generaci, ale on byl dávno ovdovělý, žádná rodina, žádné děti. Někoho, koho předat. Dívka nechtěla takový dar přijmout. Slíbila, že až přijde do starcova domu, pomodlí se před ikonou. A opravdu věřila v zázračnou moc svaté tváře.

Mladá žena se hodně modlila. Ikona byla nepostřehnutelně jasnější a jasnější, jako by ožívala. Během několika posledních měsíců její syn neměl žádné záchvaty. Marina vzala chlapce k lékařům, kteří ho kompletně prohlédli. Poté se sešla rada. Nemohli uvěřit, že chlapec nemá ani stopy po těžkém dědičném onemocnění. Marina řekla, že jí pomohla zázračná ikona.

Novináři k těmto zázrakům přičichli. Přišel k dívce. Nechtěla nic říct, poslala je ke starci do vesnice. Nikolaj Trofimovič byl uveden v televizi. Viděl ho známý podnikatel v celém okrese. Muž měl vážně nemocnou dceru. Vyhodil spoustu peněz za léčbu a testy, ale nic nepomohlo. A pak také uvěřil v sílu ikony, rozhodl se jít za dědečkem a požádat o pomoc. Trofimych v něm uviděl dobrého muže a pustil ho ke Svatyni. O pár měsíců později se podnikatelova dcera vyléčila. Nevěděl, jak poděkovat zachránci svého dítěte. Stařec ale vše odmítl. 

Pak si obchodník z vděčnosti postavil u své chatrče velké krásné sídlo a daroval ho starci. Ještě jednou, když mu Marinka přinesla důchod, Trofimych ji vzal do krásného domu a předal jí klíče. Všechno v životě se dramaticky změnilo, byl to skutečný zázrak. A zlé jazyky dál říkaly, že ne bez důvodu jí dal dům. A Lyudmila Ivanovna dostala infarkt ze vzteku a závisti. Všechno v životě je propojené a dříve nebo později bumerangový zákon lidi přepadne. Musíš věřit, protože naděje umírá poslední. A dobří lidé budou odměněni vším. 

Zdroj:yandex