Každé ráno ji přišel vyzvednout do školy na svém kole, poté ji přivedl domů a ujistil se, že si udělá domácí úkol. Postarala se o ni, když byla nemocná a my jsme byli v práci. Postaral se, investoval časově náročné úsilí. Měl trpělivost anděla, když měla jednu ze svých strašných nálad.

Řekl, že nemá rodinu, vzdělání, stálou práci. Zbožňuje ho. Zbožňuje ji. Kdo jsem, abych jí zabránil poučit se z jejích vlastních chyb?

Poté, co to trvalo asi 8 měsíců, přišel za mnou můj syn. Kolem se na něj ptal. Ukázalo se, že ten chlap byl bez domova.

Jeho hrubý otec se zabil. Jeho matka, kurva, vzlétla 3 týdny poté. Bydleli v pronajatém přívěsu.

Bylo mu tehdy 15 let a přežil 3 roky na ulici. Spaní v parcích, u Armády spásy, s „přáteli“, levnými zadky. Občas pracoval na stavbách, když ho moje dcera potkala ve své jezdecké škole a odhazovala hovno. Je to dobře vypadající chlap a víte … 17letá žena … zuřící hormony …

Nyní. Tam jsem byl Znal jsem mladíka ve věku 18 nebo 19 let, který byl zdvořilý, který se usmíval, odcházel s úsměvem, staral se, pomáhal, nemusel se ptát. Kdo dělá mé dítě šťastným. Dítě, které nikdy nemělo šanci být dítětem. Převážně nepřítomný maniodepresivní sebevražedný muž jako otec, bezva děvka jako matka. Někdy krmení sousedi, většinou hladoví.

Někdy, když nepřijde, protože má práci, nám chybí. Nejsou to kámoši, ale můj syn s ním vychází velmi dobře. Moje nejmladší dcera mu bezpodmínečně důvěřuje a zdá se, že mateřský instinkt mé manželky se rozšířil. A já? Někdy si o něj dělám starosti. Chci, aby byl šťastný.

Řekl jsem své ženě a nejmladšímu, co jsem se o něm dozvěděl. Plakali. Těžko jsem to vyprávěl. Ze své nejstarší dcery jsem byl zklamaný. Ona věděla. Měla nám to říct. Miluje ho a nechává ho každou noc odejít, aby šel… kam ???

Následujícího dne jsem mu dal klíč od našeho domu. Každou noc jsem mu řekl, že ho očekávám doma. Domov. V příštích týdnech jsme opravili náš náhradní pokoj a vzali ho nakupovat nábytek. Dělal věci celkem dobře. Chtěl být svým vlastním šéfem, rád stavěl věci. Postarali jsme se o to, aby získal vzdělání, které mu právě to umožnilo.

To bylo v roce 2000. Nyní, o 15 let později, můj nalezený syn a moje dcera mají prosperující podniky. Minulý rok nám dali 3 krásná vnoučata. Dvojčata. 1 dívka, 1 chlapec.

Wow. Jaký příběh. Díky tomu jsem si uvědomil, jak málo si musím stěžovat – a myslím, že tento příběh je velkou připomínkou, že pro tolik lidí je život každodenní, tichý boj.

Díky bohu za skvělé lidi, jako je táta v tomto příběhu, kteří jsou schopni zachovat otevřenou mysl a podat pomocnou ruku. Pokud s tím souhlasíte, sdílejte prosím tento krásný příběh na Facebooku!

Zdroj:newsner