„Dnes jsem čistila nehty jedné z našich nových obyvatelek a zachtělo se jí průsvitného laku. Řekla jsem jí, že to je nudné: mohu vám je namalovat nějakou veselejší barvou? Na co mi ona řekla: „Moje ruce nejsou hezké, nechci, aby si jich někdo všímal.“
Tehdy jsem jí opatrně řekla:“Však vaše ruce mluví o celém vašem životě. Znaly lásku i radost, a určitě přežily mnoho potíží. Kolikrát něžně hladily vaše blízké a kolik dobrého jistě udělaly. „Potom jsme se společně shodli na tom, že se jí nejvíc hodí růžový,“
Jak krásné je, že lidé nacházejí krásu i tam, kde se zdá, že už dávno není. A jak je krásné, že v celé naší nekonečné hromadě „důležitých“ záležitostí se najde někdo, kdo je schopen nás na moment zastavit a pomoci nám vzpomenout si, že jsme lidé a ne stroje, které do nekonečna dělají totéž.