Straka později popsal, že se ve vězení stal terčem systematického násilí nejen ze strany spoluvězňů, ale podle jeho slov i dozorců. Ve vzpomínkách, které zazněly v knize Lovec přízraků, mluví bez obalu o bití, ponižování a sexuálním zneužívání. Tvrdí, že prostředí bylo natolik kruté, že ho mělo dotlačit až k sebevraždě.
Podle jeho výpovědi si opakovaně stěžoval, avšak změny oddělení prý situaci neřešily – násilí se jen opakovalo. Některé výroky dozorců, které cituje, působí dodnes šokujícím dojmem a naznačují naprosté selhání systému.
Kastrace jako „ošetření“
Jedním z nejkontroverznějších momentů Strakova příběhu je jeho vyjádření ke kastraci. Podle vlastních slov měl za sebou takové fyzické trauma už z vězení, že následný zákrok v nemocnici vnímal jen jako dokončení předchozího utrpení, nikoli jako léčbu. Právě tato část výpovědi vyvolává dodnes silné emoce a otázky, kde končí trest a začíná nelidskost.
Tělo jako kronika utrpení
článek pokračuje na další stránce…