Ale obraz na obrazovce monitoru byl odlišný od toho, co jsem chtěla vidět.
Doktor, který prováděl ultrazvuk, byl klidný, to už věděl. Poté, co opustil pokoj, mě manžel začal uklidňovat, že „je vše v pořádku“.
Bál jsem se plakat. Zdálo se mi, že pláč z mé strany by byl pošetilý. Víte – termín není tak dlouhý a stává se to docela často.
Zadržovala jsem slzy, jak to jen šlo, snažila jsem se nedívat manželovi do tváře. Jeho pohled plný bolesti a smutku mě mohl zlomit.
Byl jsem poslán domů, moje tělo potřebovalo odpočinek a zotavení. Dostal jsem všechna potřebná doporučení a pokyny. Pouze jedna věc mi nebyla sdělena – co se stane po zkušenosti smutku a bolesti.
Nebylo mi řečeno, že budu muset po úklidu absolvovat dlouhou rehabilitaci. Nevěděla jsem, že uvidím svého manžela plakat. Netušil jsem, jak těžké bude říct rodičům o tom, co se stalo.
Nebylo mi řečeno, že by si moje tělo „myslelo“, že stále nosí dítě několik týdnů po potratu. Netušil jsem, jak těžké bude přesvědčit ostatní, že jsem v pořádku, když ne.
Nebylo mi řečeno, jak těžké je ztratit někoho, koho jsem v životě nepotkal. Ale bylo mi řečeno, že pláč je normální a že nejsem jediný.
Ukazuje se, že k potratu dochází u každé čtvrté ženy. Stále to neuvěřitelně bolí. Stále jsem se cítil osamělý a nakonec jsem pochopil proč: protože o tom nikdo nemluví.
Začal jsem o tom vyprávět svým přátelům a rodině. Ukázalo se, že ve svém smutku nejsem sám: moje matka, teta, sestra, kamarádka mé sestry, moje nejlepší kamarádka – všichni zažili tuto bolest, kterou byste nepříteli nepřáli.
Proč jsem to uvedl několik měsíců po incidentu? Smutnou pravdou je, že čas rány nehojí. Doufám, že sdílením svého příběhu se mohu uzdravit.
Nehledám soucit a odpovědi. Doufám, že moje zpráva pomůže alespoň jedné ženě – bude se cítit méně sama a ujistí se, že naděje existuje.
Zdroj:Lifter