Pohřeb byl pro něj děsivější než samotná zpráva
Velmi silně na něj zapůsobil samotný pohřeb. Ne kvůli tichu, ale kvůli emocím kolem.
„Nejhorší bylo, když na pohřbu přišly ženy, začaly plakat a ozývaly se ty zvuky. To mě opravdu děsilo,“ přiznal otevřeně.
Dodal, že v jiných kulturách se lidé se smrtí loučí odlišně – klidněji, smířlivěji. Pro dětskou duši bylo tehdejší prostředí plné pláče a tíhy extrémně náročné.
Víra, že se všichni znovu setkají
S odstupem let však Čekovský našel v celé tragédii jiný rozměr.
„Jednou se všichni na jednom místě znovu sejdeme a ten náš velký mejdan jménem život bude pokračovat,“ řekl s typickým úsměvem a lehkostí, která je mu vlastní.
Právě humor a víra mu pomohly bolest zpracovat a proměnit ji v něco, co ho vnitřně posílilo.
článek pokračuje na další stránce…