Jmenuji se Míla. Můj manžel je Saša. Vzali jsme se před sedmi lety. Svatba byla nádherná a zábavná. Hosté nám upřímně přáli lásku, vzájemné porozumění a samozřejmě i děti. Také jsme se na ně hned po svatbě zaměřili.
Moje první těhotenství bylo neúspěšné, embryo přestalo růst, jak se říká „zamrzlo“. Bylo nám to moc líto a pokračovali jsme dále v našem úsilí. Ale znovu se všechno pokazilo.
Druhé těhotenství bylo ještě horší než první, bylo mimoděložní. A po operaci jsem si vyslechla strašlivý výrok − už nikdy nebudu moci mít děti.
To už byl náš zármutek obrovský. Oba jsme to se Sašou strašně prožívali. Začali jsme žít pro sebe, užívat si dobrých věcí. Ale teď už je nám třicet let. Máme vše, co potřebujeme: byt, chatu, dvě auta. Dvakrát ročně si dopřejeme cestu do zahraničí, avšak v našem životě je cítit jakási prázdnota…
Jako první začal o adopci mluvit Saša:
— Mílo, co kdybychom si vzali nějaké dítě z dětského domova? Všichni mají děti… a všichni mluví pouze o kočárcích, koloběžkách a kreslených filmech… také bych chtěl vychovávat děťátko…
— Sašo, také jsem o tom přemýšlela, ale nějak jsem se bála ti to navrhnout … A koho bys raději? Chlapce nebo holčičku?
— Mně je to jedno, ale raději bych asi holčičku, chtěl bych ji vychovávat jako princeznu!
— Dobrá. Souhlasím.
Začali jsme si vyřizovat papíry. Díky našim majetkovým poměrům jsme povolení k adopci dostali hodně rychle. A pak nastal slavnostní den, kdy jsme se šli podívat na děti do dětského domova. Nepomýšleli jsme na novorozence, to bychom čekali dlouho, ale starších děti tam bylo hodně.
článek pokračuje na další stránce…