Skutečným představitelem senegalského Driss Bassariho byl Abdel Sele, rodák z Maroka. Život bral bezhlavě, na živobytí si vydělával malými krádežemi a po krátké době od opuštění věznice žil na dávkách v nezaměstnanosti.
Jak se tedy mladý muž, který neměl o životě pařížské smetánky ani ponětí, dostal k Philippovi? Oba spojovalo zoufalství a riskování. Abdel si uvědomil, že zdravotně postižený muž nepotřebuje lítost, které mu dosud prokazovaly předchozí pečovatelky, ale budíček, který by ho vrátil zpět do života.
Abdel přišel o své rodiče ještě v raném věku, proto žil v rodině vzdálených příbuzných, kteří se o chlapcovu výchovu příliš nezajímali. Věděl, co je to život na ulici. Když se tedy vydal za Philippem, byl připraven na další odmítnutí, ale když uviděl jeho bohaté sídlo, rozhodl se, že pro něj chce pracovat.
Postupně se začal zajímat o knihy, které Philippe četl, a společně navštívili několik míst na světě. Aristokrat učil chudého muže správnému chování a podařilo se mu změnit jeho názory na život. Abdel ho na oplátku nabil pozitivními emocemi a dal mu znovu pocítit, co je to svoboda.
Za nějaký ten čas později Abdel potkal ženu, která si získala jeho srdce. Přestěhoval se do Maroka a založil si tam rodinu. Jeho přátelství tím ale neskončilo, občas přijede Philippa navštívit i s rodinou.
Pozzo di Borgo si také našel spřízněnou duši, se kterou společně jezdí navštěvovat svého nejlepšího přítele.
„Byli jsme dva zoufalí lidé na okraji společnosti, kteří se rozhodli opřít jeden o druhého.“ Takto popsal své kamarádství s Abdelem Philippe v autobiografickém románu Druhá šance (Second Chance).
Tento neuvěřitelný příběh vás naučí věřit ve skutečné přátelství. Oba jsou příkladem, že i zcela odlišní lidé se mohou najít a navždy být propojení přátelskými vazbami.
Přál bychom si, aby každý člověk měl takového kamaráda, který ho neopustí, i v případě, že by se mu přihodilo nějaké neštěstí. Vždyť se přece říká, že v nouzi poznáš přítele.