Museli říct, že když po všech těch hodinách v porodnici (z nichž většinu jsem strávila v narkóze, necítím se moc špatně), když uvidím její tvář, vyskočí mi srdce z hrudi a dopadne na podlahu. Museli říct, že slzy štěstí existují a je nemožné je zadržet, když se stanete matkou, když držíte tuto krásu ve svých rukou. Je tedy lepší připravit si papírové kapesníčky a zásobit se voděodolným inkoustem.
Museli říct, že svého muže budu milovat mnohem víc, až se stane otcem mé dokonalosti, už si ani nevzpomínám, čemu jsem kdysi říkala láska. Že budeme mít potíže a spory jsou často neškodné, ale vymyslíme si vlastní způsoby, jak spolu trávit čas, třeba budeme jezdit po městě, zatímco ona spí. Vymyslíme jí neuvěřitelně vtipné přezdívky a budeme se smát, dokud nepadne. A konečně se naučí, aby mi víno vždycky drželo v domě a že to bude ta nejromantičtější věc na světě. Co zaslechnu, když přebaluje, řekne: „Jsem táta. „Táta bude tvoje první slovo.“ A moje srdce bude hořet jako vroucí láva, roztaje se a znovu stéká na podlahu.
Museli varovat, že zdravá strava vytvoří potřebné množství mléka pro mou dceru. Že se mi ani nechce nejdřív držet dietu. A za dva týdny, až doktor řekne, že jí moje mléko pomáhá normálně se vyvíjet, budu tak hrdá, jako nikdy předtím. Že se budu bát o její váhu a neustále myslet na zdraví. A za šest týdnů se mi tělo vejde do džínů, ale pohodlněji budu v legínách. A můj manžel mi řekne, jak jsem sexy. Velmi často. A sebevědomý.
Museli mě varovat, že i když jsem unavený, probudit se a dobře se o ni postarat bude taková zábava. A jakmile půjdeme my dva spát ve čtyři hodiny ráno, budu si užívat jemný klid světa, kočku u nohou a miminko v náručí a budu brečet, protože tyhle dny letí tak rychle.
Museli mě varovat, že to, jak vyroste z kojeneckého oblečení, mi zlomí srdce. Že se na ni někdy budu jen dívat celé hodiny bez obav o termíny, které jsem nestihl. Že mě její křik a pláč bude dráždit a nutit jednat, ale když ji dokážu uklidnit, budu se cítit jako superstar. že budu spát. Možná ne každou noc a ne na mnoho hodin.
Nejvíc mě ale bude rozčilovat myšlenka, že pokaždé, když mi usne na prsou, může to být naposledy. Užívat si jejího „novorozence“ bude moje práce – to nejlepší, co jsem kdy měl.
Měli mě upozornit, že budu mít čas na kosmetiku, ale v pedikérském křesle budu psát zprávy jejímu tátovi, protože mi chybí. Že vezmu do ruky časopis pro ženy a uvidím, jak mi po tvářích stékají slzy. Tady je takový relax. Ach, ta poporodní pedikúra!
Museli mě varovat, že až se stanu mámou, všechno se změní, ale nechtěla jsem se vrátit k tomu, co jsem bývala. Museli mě varovat, že můj život bude tak bohatý, krásný a uspokojivý, že se ohlédnu za svou minulostí a pomyslím si: „Jsem chudý. Tehdy jsem ji neznal.“
Zdroj:lunanews.net