Podobný příběh bychom mohli najít i na jiném kontinentu, kde žije Aisha, matka ze Středního východu. Její manžel je sice polygamní a má i další ženy, ale Aisha je tou, která přivedla na svět nejvíce dětí – neuvěřitelných dvacet jedna. Aisha nikdy neplánovala takto velkou rodinu, ale jak sama říká, „každé dítě je dar od Alláha a ona je vděčná za každé z nich“.
Aishina domácnost připomíná malou vesnici. Neustálý ruch, dětský smích i pláč se mísí s vůní tradičních pokrmů, které se vaří v obrovských hrncích. Aisha se sice občas cítí vyčerpaná, ale pohled na její početnou rodinu jí prý dodává sílu a pocit naplnění.
Stejně jako v případě Radfordových a Sullivanových, i u Marie a Aishy se lidé často ptají, kdy hodlají s rozením dětí přestat. Objevují se názory, že za jejich neuvěřitelnou plodností se neskrývá pouze touha po rodině, ale možná i určitá forma závislosti. Někteří dokonce tvrdí, že je to nezodpovědné vůči dětem i vůči sobě samým.
Nicméně, pohled samotných matek je jiný. Maria i Aisha svorně tvrdí, že jejich děti jsou pro ně největším štěstím a že si život bez nich nedokážou představit. Přiznávají, že výchova takového množství potomků je náročná, ale zároveň zdůrazňují, že jim to přináší obrovskou radost a pocit smyslu.
Ať už je motivace těchto žen jakákoliv, jedno je jisté – jejich neuvěřitelná plodnost a obří rodiny budí zasloužený respekt i údiv. Jsou živoucím důkazem toho, že představy o ideální rodině se mohou značně lišit a že pro některé ženy je mateřství skutečně celoživotní vášní.