Ale teď, porodila jsem, uběhlo několik měsíců a Dušan mě nehodlá vytáhnout z této jeskyně, kde mě ve dne v noci sleduje a sleduje jeho vážená matka. Často mi říká: Máma si myslí, že bychom tu měli zůstat s ní, aby nám mohla pomoci s dítětem.
Člověče, no tak, říkám mu, nepotřebuji pomoc ani nic, prosím, buďme nezávislí, teď máš vlastní rodinu, ale ne, jako by byl zaslepený. Musí mít dohodu s matkou.
Jednou ráno k nám do pokoje vešla tchyně a začala na mě hystericky řvát: A ty, co děláš, co si představuješ, ty selko sama. Proč nutíte mého syna, aby mě opustil, a proč? Proč mě chceš oddělit od mého jediného syna?
Sám jsem ho vychoval a líbilo by se ti, kdyby mi teď ve stáří nikdo nepřinesl sklenici vody? Proč? Tak tě to napadlo. Zavři pusu, ať tě už neslyším! A teď neplánuji mlčet ani za cenu rozvodu. Řeknu Dušanovi, ať se rozhodne. Buď bude žít se mnou a naším dítětem, nebo s hysterickou matkou.“