Co bylo pak?
Seděli spolu několik hodin. Vyprávěl jí, jak přežil, jak ztratil nohu, jak žil v Itálii a pracoval jako překladatel. Nikdy se neoženil.
„Nikdo nebyl ty,“ řekl tiše.
Lejla mu neodpověděla. Jen mu položila ruku na rameno.
Návrat bez návratu
Lejla se vrátila domů. Neopustila rodinu. Nepřepsala minulost. Ale její srdce se zklidnilo.
Dodnes si s Amirem píšou. Někdy si zavolají. Posílají si básně, tak jako kdysi.
„Nikdy jsme nemohli být spolu. Ale nikdy jsme si také nepřestali patřit. A někdy to stačí. Někdy vám život dovolí jen to jediné, co je nejcennější – najít ztracenou část sebe. I kdyby jen na chvíli.“
A tak končí příběh dvou duší, které od sebe odtrhla válka, ale nesmazalo je ani ticho, ani roky, ani cizí jména. Jen jedna věta zůstává:
„Nezáleží, kolik let uplynulo. Některé pohledy v sobě nesou celý vesmír.“