Druhý den šlo vše snadněji. Když se naklonila přes mou hruď a přivoněla k halence, uvědomil jsem si, že jsem se na tuto ženu dlouho nepodíval zblízka… Viděl jsem na její tváři slabé vrásky a už měla pár šedivých vlasů! Přemýšlel jsem, jestli jsem mu to udělal během našeho desetiletého manželství?!
Čtvrtý den se nám začala vracet intimita a ten pocit byl každým dnem silnější! Všiml jsem si, že je čím dál jednodušší vzít ho do náruče. Myslel jsem, že možná jen potvrdil každodenní praxi…
Později, když jsem vyšel z ložnice s manželkou v náručí a jemně se objal kolem krku, projel mnou pocit dne naší svatby. Ale cítil jsem, jak to bylo jednodušší než tehdy. Myslel jsem, že mě to tak znervózňuje! Začala jsem se ho opravdu bát.
Poslední den, kdy jsem ho držel v náručí, jsem z nějakého důvodu dělal své obvyklé kroky s nohama chvějícími se dotykem. Pevně jsem ho objala a řekla mu, že jsem si doteď ani nevšimla, že kromě spousty práce a každodenní rutiny z našich životů úplně zmizela intimita…
Pak jsem jel do Andi. Když otevřel dveře, okamžitě to ze mě prasklo: Promiň Andi, nechci se rozvádět !! Andi mi dal obrovskou facku a práskl na mě dveřmi… Místo facky hořelo, ale ze srdce mi spadl těžký kámen! Koupil jsem obrovskou, krásnou kytici růží a nadšeně jsem běžel domů ke své ženě! Cítil jsem se jako když jsem ji požádal o ruku!! Chtěl jsem ho mít v náručí, dokud nás smrt nerozdělí!
Když jsem s kytkou v ruce a širokým úsměvem na tváři dorazil domů, okamžitě jsem vyběhl nahoru. Moje žena ležela v naší posteli. Mrtvý…
Celé měsíce bojoval s rakovinou, ale já byla tak zaneprázdněná Andi, že jsem si toho ani nevšimla. Věděla, že brzy zemře, a chtěla, aby mě alespoň náš syn považoval za milujícího manžela a otce.
Nejde o peníze, dům, auto nebo jiné povrchní věci… Jde o to, že si dáváme pozor a dáváme tomu druhému najevo s malou pozorností!! A važme si každého dne stráveného se svými blízkými, jako by byl jejich poslední. Nevíme, jak dlouho tu pro sebe budeme! A pak už je pozdě. Protože už je na mě pozdě…“
Zdroj:twice