Filmové hlášky, které zlidověly, role, na které se nezapomíná, a laskavý humor, jenž provázel celé generace diváků. Tak si většina lidí pamatuje František Peterka – muže, který rozdával radost. Jen málokdo ale tušil, že závěr jeho dlouhého života byl poznamenán utrpením, samotou a bolestí, s níž se vyrovnával jen díky nezdolné vnitřní disciplíně.
Herec z náhody, sportovec srdcem
Sám o sobě často říkal, že herectví nebylo jeho vysněnou cestou. Od mládí toužil po sportovní kariéře – chtěl být vzpěračem a reprezentovat na olympiádě. Sport byl pro něj vším. Na konzervatoř se dostal víceméně omylem, když ho bez jeho vědomí přihlásila sestra. Přijímací zkoušky zvládl, studium ale dokončil spíš z povinnosti než z nadšení.
Po škole se dokonce živil jako telefonista a později úředník. Činky však z ruky nepustil nikdy. Každý den cvičil a herectví bral spíš jako prostředek k obživě než životní poslání. Zlom přišel ve chvíli, kdy dostal nabídku angažmá ze Slováckého divadla. Přijal ji hlavně proto, že si potřeboval vydělat – paradoxně na nové sportovní vybavení. Od té chvíle se ale jeho herecká dráha rozjela naplno.
článek pokračuje na další stránce…