Anděl se dotknul její tváře. „Bože, vypadá to, že z tvého výtvoru prosakuje voda! Asi jsi ji příliš zatížil.“
„Ó, to není prosakování. To jsou slzy,“ opravil Bůh anděla.
„K čemu takové slzy jsou?“ zeptal se anděl.
„Slzy jsou způsob, jakým může vyjádřit svůj žal,“ odpověděl Bůh. „Své pochybnosti, lásku, osamělost, své utrpení i svoji pýchu…“
To udělalo na anděla velký dojem. „Pane, ty jsi génius,“ řekl. „Myslel jsi na všechno. Žena je skutečně neobyčejná.“
„Ano, to je,“ řekl Bůh. „Má sílu, která ohromuje muže. Dokáže se vypořádat s problémy a nést těžké rány osudu. Je v ní štěstí, láska i moudrost. Usmívá se, i když se cítí tak, že by nejraději křičela. Zpívá, když se jí chce plakat. Pláče, když je šťastná a směje se, kdy se bojí. Bojuje za to, čemu věří.
Její láska je bezpodmínečná. Její srdce se zlomí, když její příbuzní nebo přátelé zemřou, ale vždy dokáže najít sílu se s tím vyrovnat a žít dál.“
Anděl se zamyšleně zeptal: „Takže je to dokonalá bytost?“
„Ne,“ odpověděl Bůh. „Má jeden velký nedostatek. Velmi často zapomíná na svoji hodnotu.“
Autor: Devina Nund
Foto: Carl Purcell