“Tyto fotografie sdílím všem, kteří bojují s rakovinou, čeká je nebo mají za sebou chemoterapii. Chci vám říci něco velmi bolestného, ale zato pravdivého. ”
“Tuto fotografii jsem udělala dnes ráno a dříve, než začnete křičet a psát komentáře typu: Jak jste jen mohli sdílet fotografii svého syna v plence, nebo něco podobného. Musíte nejprve vědět 2 věci:
1. neukazuje nic víc, co byste nemohli vidět například na pláži.
2. Ne vždy je život krásný jako z filmu, nebo jak by se to mohlo některým idealistům zdát.
Život je bolestný a nemoci ničí lidi.
Dnes ráno jsem pomohla Drakeovi dostat se do koupelny. Ano, nosí plenku, protože v 75% dne nemá sílu ovládat základní fyziologické potřeby. Zůstala z něj jen kost a kůže. Musím ho doslova žebrat o to, aby k večeři snědl JEDNU fazole, nebo aby za celý den vypil JEDEN sklenici vody.
Víte, jaké to je, když chce syn s vámi spát v jedné posteli, v níž se bojí zůstat sám, kdyby se něco stalo? A to “něco” znamená, že umře. Umíte si představit rozhovor s 10-letým dítětem, které se vás ptá, zda na něj čeká tatínek a zda si s ním bude moci mluvit nebo se hrát?
Někdy je slabý natolik, že nedokáže celý den vstát z postele. Většinou je na invalidním vozíku. Když se povídáme, usne – nemoc ho velmi vyčerpává. Často zvrací, i přesto, že nic nejedl. Nepočítám to obrovské množství léků, které musí brát a které jsem mu vnutila společně s lžičkou jogurtu. Čím dál tím častěji mi říká: MAMI, JA SE Z TOHO nedostanu . V takových okamžicích si nepřeje, aby se ho kdokoliv dotýkal, protože ho všechno bolí. Každý den žebrá o morfium. Každý den mi opakuje, že má strach, že se nedožije svých 11. narozenin. Tehdy mu řeknu, že budu bojovat za něj, když on nebude mít dostatek sil. Máme jen jeden druhého.
Pokračování na další straně